Řiďte se značením na zemi ve tvaru železničních kolejí podél 13 zastávek na stezce Egona Schieleho.
1. zastávka: Nádraží Tulln
Rodný dům aneb: Egon a staré parní lokomotivy
Zde se dozvíte: Proti čemu se Egon bouřil. Proč na nástupišti pískal a hvízdal. Proč jeho dětské kresby shořely v plamenech. A jak se rodičovský salón proměnil v železniční trať.
Léto 1890. Egon Leo Adolf Schiele se narodil na nádraží v Tullnu. Jeho otec Adolf tam působil jako přednosta. Byl to impozantní muž v uniformě s šavlí a cylindrem. Matka Marie vedla honosnou domácnost. Egon však byl malý rebel. Sotva se odnaučil nosit pleny, sáhl po tužce. Jeho oblíbené místo: okenní parapet. Jeho oblíbený motiv: nádraží. Egon kreslí vše, co vidí. A napodobuje vše, co slyší. Sykot parní lokomotivy. Písknutí strojvůdce. Skicák mu však brzy přestane stačit. Po celém bytě kreslí železniční koleje a zdobí stěny svými obrázky. Až do chvíle, kdy zasáhnou rodiče. A Egonovy skici skončí v ohni.
2. zastávka: U Heisselgartenu
Otcovská láska aneb: Egon a tajemný návštěvník
Zde se dozvíte: Kdy se Egon setkal se smrtí. Proč si povídal s neviditelným hostem. Jak cenné železniční akcie skončily v ohni. A proč musela rodina Schieleových opustit nádraží v Tullnu.
Smrt vstoupila do Egonovy rodiny již velmi brzy. V roce 1893 zemřela Elvira, jeho starší sestra. Bylo mu tehdy tři roky. Cítil smutek rodičů. A pocit, že je opuštěn. To však nebyla jediná rána osudu. U milovaného otce je diagnostikována syfilis. Slušný přednosta nádraží najednou zanedbává své povinnosti. Je zmatený. Pohošťuje imaginárního přítele, o kterého se musí rodina starat. Pak se syfilis projeví v plné síle. V deliriu spálí Adolf Schiele své železniční akcie. A s nimi i rodinné jmění. Jeho zaměstnavatel ho zbaví služby a vypoví mu byt v nádraží v Tullnu. O čtyři měsíce později podlehne své nemoci. Egonovi je tehdy právě čtrnáct let.
3. zastávka: Stará základní škola
Učňovská léta aneb: Egon a debakl s známkami
Zde se dozvíte: Co Egon prováděl pod školní lavicí. Kdo rozpoznal jeho umělecký talent. Proč propadl, aniž by propadl. A proč byl pro školu užitého umění příliš talentovaný.
K čemu se drtit matematické vzorce, když má člověk v hlavě tisíce obrázků? Pro Egona je škola utrpením. Dva roky se o mladého talentovaného kreslíře stará soukromý učitel. Ve základní škole však dostává špatné známky. Místo počítání maluje. Ani na gymnáziu se to nezmění. Chce se stát umělcem. A málem skončí jako školní odpadlík. Jeho matka si získá ředitelku: kladné vysvědčení, pokud za to školu opustí. Dva učitelé podpoří jeho přihlášku na Vídeňskou školu užitého umění. Pak se stane nemyslitelné: příliš mnoho talentu! Odmítnou ho. A doporučí mu studium na Akademii výtvarných umění. Pro mladé malíře je to Olymp. Pro Egona první krok do vytouženého uměleckého života.
4. zastávka: Městský farní kostel
Záležitost víry aneb: Egon a Apoštolská brána
Zde se dozvíte: Co formovalo podobu města Tulln. Proč se dvanáct biskupů v lidovém podání stalo apoštoly. Co pobouřilo faráře. A jak si Egon po škole krátil čas.
Dvě mohutné věže městského farního kostela se tyčí vysoko nad měšťanskými domy v Tullnu. Egonův otec je katolík. Důležitý muž ve městě. K tomu patří i nedělní návštěva kostela. Kdo vstoupí do kostela sv. Štěpána západním portálem, je sledován dvanácti páry kamenných očí. Pilíře zdobí tucet pasovských biskupů v podobě impozantních bust. Obyvatelé Tullnu přesto tomuto portálu říkají „Apoštolská brána“. A věří, že jsou dobře chráněni. Dětem však samozřejmě chybí úcta k posvátné půdě. Náměstí před kostelem se mění v hřiště. K čemu je dobré, když se farář rozhořčuje? Pak všichni utečou, s vlajícími sukněmi a cinkajícími školními taškami. Egon tam bývá málokdy. Raději se potuluje po nádražním areálu. Kreslí vlaky a auta. A sní o dalekém světě.
5. zastávka: Kostnice
Vzpomínka na mrtvé aneb: Egon a bájná stvoření
Zde se dozvíte: Proč byly exhumovány kosti z Tullnu. Co Egon viděl v kostnici. Jak se smrt a pomíjivost dostaly na plátno. A jakou roli hrálo umírání v Egonově životě.
Hřbitovy mají v sobě něco tajuplného. Ještě tajuplnější jsou kostnice. Jako ta v Karneru v Tullnu. Tam se v suterénu až do konce 18. století uchovávaly exhumované ostatky mrtvých. Hřbitov kolem farního kostela je příliš malý. Potřeba volných hrobů příliš velká. Horní patro kostnice je vlastně hřbitovní kaple. Vyobrazení na zaoblených stěnách Egona zcela uchvátí. Draci. Démoni. Mýtická stvoření. Smrt je zde všudypřítomná. Stejně jako v Egonově životě. Jeho starší sestra umírá, když mu jsou teprve tři roky. Ve čtrnácti ztrácí svého milovaného otce. Není divu, že se smrt a pomíjivost odrážejí v mnoha jeho dílech. A již brzy se stávají ústředním motivem v Egonově obrazovém světě.
6. zastávka: Wiener Straße
Výjezd z města aneb: Egon a kočár tažený koňmi
Zde se dozvíte: Kde se na přelomu století chodilo na procházky. Kam Egonův otec vozil svou rodinu kočárem. Proč si obyvatelé Tullnu potají šeptali. A proč patřil přednosta nádraží k městským notářům.
Dámy v nedělních šatech. Pánové v pláštích. Wiener Straße se svými měšťanskými obchody byla na přelomu století součástí tullnské promenády. I rodina Schieleových se zde pohybuje. Avšak ne pěšky. Otec Adolf si totiž pořídil koně a kočár. Pod kloboukem s bohatým péřovým chocholem má pečlivě zastřižený plnovous. Boty k uniformě má dokonale vyčištěné, když veze ženu a děti po Wiener Straße na hlavní náměstí. Obyvatelé Tullnu je zvědavě pozorují a šeptají si za zády. Říká se, že přednosta nádraží je povýšený a jeho žena z bohaté rodiny namyšlená. Přesto Schielovy zdraví. Koneckonců, železnice Františka Josefa přináší do Tullnu moderní svět.
7. zastávka: Hlavní náměstí
Tržiště aneb: Egon a trhovkyně
Zde se dozvíte: Kam chodili obyvatelé Tullnu nakupovat. Co nosily služky na trh. Kde se setkávala gotika s barokem. A co má připomínat sloup Nejsvětější Trojice na hlavním náměstí.
Dámy v nedělních šatech. Pánové v pláštích. Vídeňská ulice se svými buržoazními obchody je na přelomu století součástí tullnské promenády. I rodina Schieleových se zde prochází. Avšak ne pěšky. Otec Adolf si totiž pořídil koně a kočár. Pod kloboukem s bohatým péřovým chocholem má pečlivě zastřižený plnovous. Boty k uniformě má dokonale naleštěné, když veze manželku a děti po Wiener Straße na hlavní náměstí. Obyvatelé Tullnu je zvědavě pozorují a šeptají si za zády. Říkají, že přednosta nádraží je povýšený a jeho žena z bohaté rodiny namyšlená. Přesto Schielovy zdraví. Koneckonců, železnice Františka Josefa přináší do Tullnu moderní svět.
8. zastávka: Minoritský kostel
Rozkvět slávy aneb: Egon a mučedník
Zde se dozvíte: Kdo rozhněval českého krále. Proč zemřel mučednickou smrtí mlčenlivý zpovědník. Jaká tajemství skrývala „duševní díra“. A co spojovalo Egona s Českým Krumlovem.
V klikatých bočních uličkách tullnského starého města panuje klid. Na hlavním náměstí se však odehrává rušný život. Kolem roku 1900 je každý den tržní den. Za úsvitu se staví dřevěné stánky. Čerstvé ovoce a zelenina se vrší do vysokých hromádek. Prodejkyně, které se s chválou svého zboží nešetří, ho hlasitě vychvalují. Jako první přicházejí služebné z předních rodin. Jako třeba ty ze Schielových. S konvicí na mléko v ruce. S velkým nákupním košíkem na paži. Později se vydávají na cestu hospodyňky. Muži si mezitím krátí čas na dobytčím a vepřovém trhu. S zazvoněním školního zvonku se trh znovu oživí. Pak přiběhnou děti ze základní školy. A hrají si na honěnou kolem sloupu Nejsvětější Trojice uprostřed hlavního náměstí, který má připomínat četné oběti moru v Tullnu v 17. století.
9. zastávka: Muzeum Egona Schieleho
Dětství aneb: Egon a houpací koník
Zde se dozvíte: Proč si Egon hrál s panenkami. Co mu matka přivezla z Vídně. Jak se parní lokomotiva dostala na kreslicí papír. A jaké knihy mu otec dával ke čtení.
Pro umělce je celý svět inspirací. I když je ještě v plenkách. Na nádraží v Tullnu jsou to železné parní lokomotivy, které podněcují Egonovu fantazii. Černá monstra, která vypouštějí husté oblaky kouře do nebe. Zlatěné ornamenty a nádherná okázalost naproti tomu v minoritském kostele. A tajemství, která fascinují každé dítě. Pád svatého Jana Nepomuckého z mostu do Vltvy. Protože raději mlčel, než aby zradil královnu. Replika Černé Madony. Skrytá za barokními mřížemi. A „duševní díra“ v podzemním kostele, kde našli své poslední místo odpočinku mniši z kláštera. Dostatek tajemných legend a dojmů, aby i dlouhá latinská mše uběhla jako voda.
10. zastávka: Vodní kříž
Povodeň aneb: Egon a dřevěné krucifix
Zde se dozvíte: Proč obyvatelé Tullnu milovali a nenáviděli svou řeku. Kdy Egon viděl, jak se Dunaj vylil z břehů. Proč byla postavena vodní kaple. A kde se vzpomínalo na mrtvé z řeky.
Dětství se jako takové „vynalezlo“ až v 19. století. Předtím se děti považovaly za malé dospělé. A za levnou pracovní sílu. Egon má štěstí. Jeho rodina je zámožná. Spolu se svými sestrami má vlastní pokoj v prostorném služebním bytě svých rodičů. Může kreslit, jak se mu zlíbí. A dostává hračky jako dárek. Velkého houpacího koně. Medvídka s černými knoflíkovými očima. Ani panenky jeho tří sester před ním nejsou v bezpečí. Jeho vším jsou samozřejmě pestře pomalované plechové autíčka. A železniční soupravy, které mu matka přiváží z návštěv ve Vídni. Je jich 40. Víc, než má kterékoli jiné dítě ve městě. Ale když Egon kreslí vlaky, dělá to přímo v hale nádraží. Tam totiž má slovo jeho otec.
11. zastávka: Římská věž
Dějiny města aneb: Egon a staří Římané
Zde se dozvíte: Proč se staří Římané usadili v Tullnu. Kde ve středověku kotvily obchodní lodě. Čemu vděčila Egonova rodina císaři. A jak se z pohraniční věže stalo skladisko soli.
Dunaj má dvě tváře: je zároveň životodárnou tepnou i řekou osudu. Po staletí přivádí voda do Tullnu návštěvníky ze všech koutů světa. Díky tomu město vzkvétá: římský tábor. Námořní základna. Sídlo rodu Babenbergů. Obchodní centrum. Avšak povodně znovu a znovu ničí břežní cesty a pole. Zaplavují město. Ničí cenný majetek. Egon se dvakrát stává svědkem těchto spustošení: v letech 1897 a 1899. Poté se obyvatelé Tullnu vydávají na pouť ke svému vodnímu kříži. Ten stojí u staré městské zdi již od roku 1729. Uctívali ho rybáři a lodníci a chránila ho malá kaple. Tam se na svátek Všech svatých vzpomíná na mrtvé z Dunaje. A modlí se k svatému Janovi Nepomuckému, patronovi vody, aby město ušetřil příští ledový příval.
12. zastávka: Římské muzeum
Římská latina aneb: Egon a císařský ženský klášter
Zde se dozvíte: Proč dominikánky neměly žádné finanční starosti. Kde v Tullnu sídlilo šílenství. Proč byl Egonův otec zbaven služby. A jak se Římské muzeum dostalo do starého kláštera.
Cinká železo, muži řvou, koně řehtají. V pevnosti Comagenis jsou římští vojáci neustále v pohotovosti. Chrání norický limes před nájezdy barbarů. Významná poloha přímo u brodu přes Dunaj činí z Tullnu strategický dopravní uzel. V prvním století našeho letopočtu pro římské vojska. Ve středověku pro obchodníky ze severu. Tehdy se využívala boční věž pevnosti k zabezpečení přistávacího místa pro obchodní lodě. V době, kdy Egon chodil do školy, už existovala železnice císaře Františka Josefa. Pomalé lodě na Dunaji nahradily rychlé parní lokomotivy. Nad řekou se klene železný železniční most. Egonův otec se jako přednosta nádraží v okresním městě stal váženou osobností. A stará římská věž sloužila obyvatelům Tullnu již pouze jako zbrojnice a sklad soli.
13. zastávka: Hřbitov „
“
Zlomové okamžiky života aneb: Egon a přetržený řetěz
Zde se dozvíte: Co formovalo Egonovo dětství. Proč začal chodit do školy až v 8 letech. Proč doma docházely peníze. A jak se později sám osvobodil z pout konvencí.
Vzácné panny v císařském ženském klášteře v Tullnu mají dobré vztahy. V roce 1280 je založen klášter dominikánek. Později jim Fridrich III. uděluje četná privilegia. O peníze se nemusí bát. Klášterní dámy totiž vnášejí své věno. Pak však požár zničil klášter i kostel. Při přestavbě se řeholnice zadlužily. Žádné peníze, žádný klášterní život. V Egonově době zde sídlilo sanatorium. Mnozí pacienti trpěli bludy. „Propadli šílenství,“ říkají obyvatelé Tullnu. Stejně jako Egonův otec, který trpí pozdními následky syfilisu. Osmdesát let po Egonově smrti je ženský klášter znovu přeměněn. V roce 2001 zde otevírá své brány Římské muzeum: s nálezy z Comagenis, bývalého jezdeckého kasárna na břehu Dunaje.